Najdete mne

Workshop se zaměřením na to, jak práce s tělem a hlasem rozvíjí fotografování

V září 2013 proběhl na FAVU v atelieru performance workshop, který měl za cíl zkoumat, jak psychosomatické disciplíny, tedy ty, které propojují tělo a mysl (chcete-li duši) pozn. Hančil 2002 mohou pomoci při rozvíjení fotografování. Jak mohou napomoci např. při výběru toho, co budu fotografovat nebo co vybrat ze záplavy fotek, které "nacvakám" digitálním fotoaparátem.

Na workshop jsem získala grant AMU a tak jsem mohla do Brna pozvat Ivanu Vostárkovou a Petru Oswaldovou. To ostatní jsem měla na starost já.
Jak workshop proběhl:
1.den jsme udělali krátký úvod a pak každý promítnul na velké plátno svých 5 fotografií, které krátce představil s tím, že zmínil, proč fotografuje, tad. jedna z fotografií měl být autoportrét.
Poté jsme začali dělat dialogické jednání (zde o co jde či rozhovor s Ivanem vyskočilem pro ČRo - 3 Vltava) tak, jak jsou na úrovni mé schopnosti po cca 8 letech navštěvování DJ u prof.Ivana Vyskočila. Udělali jsme 2 kola za sebou. Jsem si jistá, že DJ rozvíjí fotografování - viz moje disertační práce.
Odpoledne jsme fotografovali. Na vymezeném území, měl každý zachytit 1. situaci, co mě oslovuje, 2. člověka, co mě oslovuje, 3. místo, které mě oslovuje a 4. posunout jednu z přinesených vlastních fotografií, obohacenou o zkušenost s DJ. Výsledek bude k vidění dál.
2.den jsme pod vedením Ivany Vostárkové - zde bližší info o ní pracovali s hlasem. Zajímá-li vás jak, poslechněte si pořad, který je zde v příloze ke stažení. Popisuje v něm, jak s lidmi pracuje.
3.den jsme si ráno ukazovali, co jsme nafotili úvodní den a bavili se o naše nové zkušenosti s fotografováním - viz dále. Odpoledne jsme cvičili 2 lekce Feldenkreisovy metody pod vedením Petry Oswaldové.

Den první
* nikdy předtím jsem nikomu svou fotografii nekomentoval slovním popisem
* zjišťuji, že jsem se příliš asi zabíral technickou stránkou fotografie (ostrost, nastavení techniky …), díky tomu asi vnímám fotografii trošku odlišněji než všichni ostatní přítomní, trošku si před ostatníma připadám, jak někdo z přítomných řekl: někdo nosí fotoaparát na krku, aby se chlubil tou technikou.
* předstupuji před ostatní, hledám v sobě sám sebe zjišťuji, že tam opravdu někdo je, nevěřil bych, že to dám, s vědomím že jsme na tom všichni stejně mě to nakonec začíná snad i bavit takový trochu sebetrýznění
* úkol venku
* málo času málo odvahy
* chodím pořád dokola ve vymezeném prostoru dal jsem tři kolečka a nic, už jsem nevěřil že něco nafotím ke konci času jako bych teprve pochopil témata a začínám fotit, téma člověk fotím skrytě nemám odvahu oslovit lidi, které neznám a kteří vlastně foceni být nechtějí
* při popisu co bude zítra, naznačení že se budeme válet na zemi si říkám a sakra stojí mě to za to, uvědomuji si že většina má asi stejné pocity jako já zas na tom budeme stejně,
* nemůžu to vzdát ba naopak se na to těším mám pocit že mě to dává víc než bych čekal ale mé druhé já ví že se budu zítra proklínat
Den druhý
* překvapivě příjemný den
* po cca hodině trochu rozpaků se uvolňuji a začínám vydávat zvuky, které bych před nikým normálně nevydal, je to trochu i tím že všechny účastníky po včerejšku beru trochu jako dobré známé
* ve fotografii si nejsem jist co mě to přineslo, možná vnímání prostoru
* nesplnění úkolu nafotit 1 fotku, nedostatek času, rodinné povinnosti a přitom jsem měl krásný nápad nafotit malého jak se drndá na koleni a vydává u toho zvuky, úplně přesně jsem tu fotku viděl fotil bych to na dlouhý čas s jedním zábleskem , rozhodně až bude čas tak to zkusím
Den třetí
* dopolední prohlížení fotek, super zajímavé jak jsme viděli stejný prostor každý jinak
* cvičení, super chvíli mě dělalo problém se soustředit
* po cvičení jsem se už nevyjadřoval, měl jsem pocit mírné opilosti
* pocit opilosti vrcholí až venku, mám, pocit že mé oči zvládají za kratší okamžik vidět víc věcí, vidím vzdálenější detaily, které normálně asi nevnímám, je těžké ale určit co je jinak, možná už tím že se na to soustředím je všechno trochu jinak
závěr
* zkušenosti z workshopu mě určitě ve fotografii posunuli dál, při focení na fotku nahlížím trošku jinak přemýšlím déle než zmáčknu spoušť. Určitě mě zaujala práce s hlasem a tělem otázkou je jestli to na mě bude mít dlouhodobější vliv, pár dnů po workshopu to na mě určitě vliv mělo ale z dlouhodobého hlediska bych musel hlas a pohyby trénovat častěji.
* Větší vliv z dlouhodobějšího hlediska na mě bude mít zkušenost ze setkání s lidmi, kteří na fotografii nahlíží odlišněji než ostatní co jsem zatím potkal.




Jakou inspirací pro fotografování pro mě bylo hlasové cvičení s Ivanou Vostárkovou? Když nás něco zaujme a soustředíme se na věc, tělo se samo nastaví a zpevní, dech se prohloubí a pak už z nás vycházejí jen přirozené krásné zvuky. A jsme také připraveni bez jakéhokoli úsilí autenticky zachycovat obrázky skutečnosti. Zkrátka pro jakoukoli činnost, aby přirozeně vycházela z nás a nebylo potřeba při ní vyvíjet křečovité úsilí, je potřeba zájem, jasný úmysl a ona soustředěná pozornost.




Workshop Evy Melo

Reflexe: Den I.

Úkol, který byl zadaný ještě před tím, než workshop vůbec začal, mne zaujal. Někdo by si mohl říci: „Donést 5 fotografií, které mne vystihují? – to je přece maličkost na pár chvil.“ Jenže – hned jak jsem se začala prokousávat svými fotografiemi, uvědomila jsem si, jak dobrý tento úkol je. Možná, že pro workshop zas tak zásadní – tento úkol – nebyl (to nevím). Sama jsem v tom však objevila něco důležitého alespoň pro sebe. Moje myšlenky u výběru 5 fotek zněly přibližně následovně: „Z velké části přece fotím i pro to, abych také vystihla sama sebe. A jaká tedy vlastně jsem? A jaké fotky se mnou mají vážně velmi společného? Jaké fotky se mi vážně líbí – a jaké naopak nejsou úplně to pravé – ten můj vkus.“ Nakonec jsem v sobě těmito úvahami našla jakýsi příjemný klid – jo – jako bych si sáhla na svědomí. Možná to může znít strašlivě pateticky apod., ale jaksi jsem se pěkně usadila ve svém přístupu k vlastním fotografiím – tedy úplně upřímně: Miluji krásné, milé a klidné věci (do toho samozřejmě počítám - jak lidi a předměty, tak i zážitky, pocity, nálady apod.) a stejné fotky i ráda dělám (u příležitosti těchto pozitivních okolních podmínek). Uvědomuji si, že pro různé lidi jsou krásné různé věci – i přesto jsem to sem chtěla napsat – jelikož pro mne to je v rámci přínosu workshopu důležité. Trochu je mi líto, že díky trémě jsem o těch 5 fotkách ostatním moc povědět nedokázala…

Pokud se dialogických jednání týče: První, co mi běželo hlavou, bylo něco jako: „Takovéto situace nemám vážně v oblibě – jsem prostě velký trémista, nejsem si sebou jistá – pokud jde o vystupování na veřejnosti, zase se budu cítit trapně, zase budu muset překonávat ty strašlivé pocity (jako např. sevřený žaludek, klepavý hlas, horká líce, nejisté slabé nohy apod.), budou se na mne dívat cizí lidi (vůbec mne neznají a přeci jen už si o mne díky DJ udělají nějaký úsudek – což nemůže dopadnout dobře).“ První DJ bylo asi ze všech tří DJ takové prostřední… Nechtělo se mi vůbec, šla jsem poslední (jak jsem předpokládala), cítila jsem se divně (místo myšlenek typu: Co si o mne všichni kolem asi myslí / mám narovnaná záda / jak pro všechny vypadám?, jsem se musela soustředit na myšlenky sama o sobě / co cítím…). Trochu mne uklidňovalo, že někteří měli podobný problém se stydlivostí jako já. Druhé DJ mi přišlo nejjednodušší – nejen dík nejkratšímu času, ale také rozvířenou atmosférou v místnosti (více sem se dokázala uklidnit třeba jen myšlenkou, že jsme na tom všichni podobně, a že všichni se tím budeme muset znovu proexhibovat). Třetí DJ mi přišlo asi nejhorší. I když sem si DJ před tím měla možnost již 2x vyzkoušet, kamsi se pro mne ztratila jakási kolektivní atmosféra i jakási malá jistota (že i přes můj pocit trapnosti to třeba nebude ve skutečnosti tak zlé), které jsem aspoň trochu cítila před obědem. Nemůžu s jistým zněním tvrdit, že vím, proč tomu tak bylo… (možná to obědové přerušení / možná nabývající profesionalita výstupů ostatních / nebo rozladěnost z fotografování v terénu – měla jsem vypůjčený fotoaparát, na který nejsem zvyklá a za chodu plnění foto-úkolu jsem se snažila pochopit jeho ovládání…), no ale vím, že dobrý pocit z toho moc nemám – co víc – trochu se začínám obávat zítřka… Zpětně po všech třech DJ si uvědomuji, že mi chybí práce s vlastním tělech / uvědomování si ho / uvolňování všech svalů při – pro mne napjatých – situacích. Například mi utkvělo to, že se na workshopu zmínilo o něčem jako rolích, které na ostatní lze vyzařovat pouhým držením našeho těla. Říkám si (i sem si to říkala hned po této zmínce), že se určitě děsně hrbím – tudíž určitě působím hrozně uťáple, bojácně – jakoby neprofesionálně nebo co. Škoda no – třeba kdybych se více narovnala a uvolnila celé tělo, více zhluboka dýchala – mohlo to být třeba lepší… Jenže na 2. stranu stále nevím, jestli bych na to v té své protivné panice vzala dost odvahy a soustředění…
Fotografování v terénu mi přišlo příjemné – i přes komplikaci s fotoaparátem (měla jsem půjčený fotoaparát, na který nejsem zvyklá a za chodu plnění foto-úkolu jsem se snažila pochopit jeho ovládání…). Sice mám radši spíše komornější a soustředěnější (v tomto případě tj. ve významu dlouhodobější) práci, ale i tak jsem byla ráda, že si můžu zase zafotit. Miluji to objevování nového, nenápadného, ukrytého – měla jsem takovou radost, že jsem si mohla užívat čas vyhrazený pouze na potulování se s fotoaparátem, že jsem mohla zabloudit např. do otevřených dvorů, kam jsem před tím nikdy nezavítala. Byla jsem tak ráda, že svoji pozornost můžu soustředit pouze na hledání – ať už situace nebo atmosféry – ty zadaná témata pro mne nebyla asi tak úplně zásadní – i kdyby byla místo nich trochu jiná, tak mám za to, že bych se cítila velmi podobně. Je to také i díky tomu, o čem jsem psala v prvním odstavci: Ano, při tomto úkolu jsem narážela na podobné myšlenky z úkolu prvního. Se smělým pocitem jsem šla za tím, co mi přijde krásné / milé / příjemné – no prostě za pozitivně laděnými obrázky. S oslovením člověka na ulici pro fotografický portrét jsem problém neměla, což může vyznívat po předešlých větách podivně. Avšak: Je to tím, že po mých zkušenostech s brigádami typu hostesing, jsem se naučila (a prozatím nezapomněla) hrát jakousi hru/roli na někoho, kdo se prostě nebojí oslovit/zeptat. Kdybych se měla zamyslet nad tím, jak mi DJ ovlivnilo celé dnešní fotografování, tak by to možná byla: snaha o větší uvolněnost (i třeba pouhých kroků při hledání cílů; třeba je to totiž tak: pokud budu mít uvolněné tělo, budu se cítit o to lépe a o to lepší snímky si pak můžu zachytit), a také snaha o větší odvahu (např. U fotografování situace, kdy na mne upřeně hleděla kočka, jsem se na to chtěla vykašlat, neboť jsem věděla, že nestihnu zkontrolovat nastavení fotoaparátu z důvodu nemožnosti se pohnout – kočka by jinak utekla. I tak jsem ale vzala odvahu a riskla to – překonala své obavy – jistě zaměřila… a cvak – přestože by fotka mohla být lepší, nakonec jsem i tak ráda, že jsem si nenechala utéct).
Reflexe: Den II.
Ano, přiznávám, měla jsem již včera z tohoto dne velké obavy. A musím uznat, že to bylo vážně velmi zbytečné. Ještě nyní (cca tři hodiny po workshopu) mám dobrý pocit ze všech nových informací. Ivana Vostárková byla úžasná – její hlasovou výchovu jsem si doopravdy užila. Problém s ostychem (jako včera) jsem skoro neměla – což bylo taky asi tím, že i když jsme museli třeba předvést něco sami, bylo to přeci jen spíše zkoušení si nějakého cvičení pro naše dobro – cíl mého konání zde byl prostě konkrétnější než u DJ. A co víc – cítila jsem se příjemně – tak, že pro sebe zkouším něco nového, co může být - přehnaně řečeno - až blahodárné (a taky mám za to, že bylo). Jak jsem již napsala první den, soustředěná / uvědomělá práce s vlastním tělem mi chybí – uvědomuji si to. O to více jsem byla ráda za jasně podané instrukce, i za věrohodný vysvětlující komentář k nim. Vše mi dávalo pozitivní smysl (tzn. jakási možnost sebe-zlepšení), tudíž jsem se snažila, co nejvíce si úkoly užít a uvolnit se pro ně.

Zkusím tu tedy napsat jakousi úvahu, proč by to mělo mít smysl v souvislosti s fotografováním: Z těch cviků s hlasem mám pocit, že jsem konečně měla více prostoru dát vlastní pozornost sama sobě, svému vyjádření do éteru, které je uchopitelné sluchem. Bylo potřeba uvědomit si sebe sama a začít se sebou konečně nějak „hýbat“ – ve smyslu směřovat sebe k jakémusi uvolnění, k jakési korekci sebe pro lepší svěžejší pocit. Možná, že to vše zní trochu nesrozumitelně… nevím však, jak jinak bych to tu popsala… Vyjádřit ze sebe zvuk – ale vážně takový ten „pravý“/znělý (nebo nevím, jak jinak to vyjádřit – prostě ten, jak radila paní Vostárková), pro mne znamenalo otevřít se, skamarádit se se svojí „schoulenou odvahou“, podpořit se (snažit sama sobě pomoct s jakousi přátelskou vlídností), propojit vědomě tělo s myšlením/s přáním (např. že se vážně chci uvolnit / cítit se dobře) nebo i vyprodukovat myšlenky k přesvědčení sebe sama, že si jsem jistá sebou i svým konáním. To vše, co jsem tak nějak popsala z dneška, si dokážu propojit i s fotografováním. Zkonkretizuji to jedním příkladem: Pokud chtít fotit, a budu u toho uzavřená, bez „proudící energie“, shrbená chodit s fotoaparátem – bude tu velké riziko, že se ocitnu v roli koně s klapkama na očích, který kvůli těm svým klapkám ani neví, co by vyjadřoval / chtěl vyjadřovat (zde ve smyslu „fotit“). Vždyť bych neviděla ani sama na sebe – což by byl problém zásadní – pak totiž je ten foťák v ruce dočista zbytečný…

Musím si to pro velký úspěch ještě jednou zopakovat: „Dnes mám vážně moc příjemný pocit.“ Jsem ráda za takovou zkušenost, za svoji účast na workshopu, za setkání s tak obohacujícími lidmi jako je nejen paní Vostárková (té dávám klobouk dolů – bylo to super), ale také všichni účastníci tohoto třídenní. Věřím, že pokud se budu snažit před focením takto nějak „naladit na sebe“, či se uvolnit/uklidnit, soustředit se na to, co chci plynule vyjádřit, nemůže to dopadnout negativně už jen pro ten dobrý pocit.
Howgh.

Reflexe: Den III.
Přestože píši tuto reflexi po cca denním uplynutí od konce workshopu, mám za to, že to není na škodu. Alespoň sem můžu napsat, co mi utkvělo nejvíce: Dnes jsem již pracovala a byla zase spíše „ten jeden šedý“ v davech lidí. Nastaly opět starosti, myšlenky jiné než na workshopu, který byl spíše naopak taková dovolená. Nebyla již příležitost se skoro ani na minutu rozplynout nad fotografováním jak pouze idově, natož pak prakticky (takovým tím „mým“ focením; dnes jsem sice něco foto-dokumentovala, ale to sem příliš nepočítám). I tak jsem však zkoušela myslet na cvičení ze včerejška:

Přišlo mi úžasné, že pokud se týká cviků s očima a následným rozšířenějším viděním, může FM tedy pravděpodobně fungovat (uznávám, že stoprocentně moudrá z toho cvičení zas tak nejsem – asi bych potřebovala delší čas). Včera, pokud jsem se trochu zasoustředila na možnosti vlastního periferního vidění (občas větší rozsah registruji do teď i nevědomky), tak mne zezačátku až otravovalo vnímat tolik věcí – takový záběr mého okolí, ale nakonec je to vážně fajn pocit. Jak se již mluvilo na workshopu – takové to zbystřené vnímání jako např. po marihuaně – to jsem také vnímala - dost i po skončení workshopu (sem tam i dnes – ale u toho jsem si spíš musela vypomáhat připomínáním si včerejší FM). Celkově bych své pocity po cvičení FM mohla shrnout do slov jako: pohotovější, usazenější, bystřejší (do toho zahrnuji – jakoby rychlejší myšlenky / i celkové ovládání sebe? – no nevím přesně, jak to vyjádřit slovně).

Když si to tak zpětně uvědomuji – hodně mne vlastně u cvičení FM oslovila ta práce s představami – např. hned ze začátku pánevní klouby a celý pánevní prostor (když jsem si to třeba pak zpětně představila při chůzi po chodníku, měla jsem takový jakoby uvědomělejší pocit jak chůze, tak i svého těla prostorově). Představa očních bulv uvnitř hlavy v rosolu mi tedy přišla dosti dekadentní (jsem uvnitř své lebky, na kterou se dívám) až pak následně vlastně legrační – a pak po odproštění se od těchto rozptylujících myšlenek jsem se do toho tak nějak „vnořila“ a byl to vcelku výjimečně relaxační, ne nepříjemný pocit.
Pak už bych asi jen ráda zmínila cviky vleže s „trojúhelníkovým vzpažením“ rukou. V průběhu tohoto cvičení se mi pak vážně lopatky pěkně navykaly pracovat správně (s páteří a držením těla mám problémy – doktorka to myslím nazývala hroucení/vybočení – možná to je to „esíčko“ – teď nevím jistě). No akorát to bylo jen při tom cvičení – maximálně na tom workshopu – jinak mi už zase záda naskočily na ten špatný model držení zad… Ale bylo to u toho cvičení velmi příjemné (přehnaněji řečeno: osvobozující). Paní Oswaldová byla též fajn! Akorát spíš mi vážně přišlo málo času (možná jsem jen natvrdlá) na pochopení FM, která má, tuším, velký záběr – ale jako ochutnávka skvělé :)

Nejsem si vlastně teď vůbec jistá, jestli to, co jsem sem napsala / či moje pocity při FM jsou nějak tak k věci (když se totiž začalo o FM debatovat teoreticky, přišlo mi, že to má takový záběr, že teď vlastně nevím, co teda jako bylo konkrétně myšleno pro potřeby té doktorandské práce…). Každopádně ty věci, které jsem z toho zavnímala já, bez pochyby beru jako obohacující i vypomáhající/podporující prvky pro lidi, kteří fotografují. Fotku, kterou jsem měla FM vyfotit jsem chtěla nechat až na další den, jenže se mi stala taková situace: Vycházela jsem z bytu pro nákup a vcelku jsem měla na spěch, jelikož mne čekala ještě spousta práce doma. I tak v tom stereotypním zabouchnutí dveří a zároveň plynulým chmatem prstu na tlačítko výtahu jsem jaksi periferně zaregistrovala, že vlastně zapadá slunce a za chvíli bude zase večer. Při tomto spíše periferním zavnímání této informace prostřednictvím balkonu na chodbě v mezipatře jsem pak vytušila, že má smysl otočit a nazvednout hlavu a podívat se na to místo. Pak jsem tak nějak automaticky s představou možnosti fotografovat „to moje“ znovu dveře od bytu odemčela, rychle popadla fotoaparát a vydala se blíže k balkonu. Výsledek je třeba nudný/nezajímavý – to musí každý zhodnotit po své, ale osobně mi – i přes špatnou kompozici… – takovýto záznam atmosféry stačí – i po vícekrátém kouknutí se na fotku (displej foťáku, při kopírování z karty do složky, při přesunu na flasku) stále cítím to flow.

Reflexe 22. 9. 2013

Workshop DJ s Evou Melo

V úvodní části workshopu jsme se představili vzájemně pomocí vlastních fotek. Každý účastník promítnul vždy vybrané fotografie projektorem na stěnu a povídal o nich. V této fázi mě zaujalo několik skutečností:

* Fotografie zobrazovaná projektorem má jinou dimenzi něž na monitoru a opět úplně jinou by měla, kdyby byla vytištěná (vyvolaná). Určitě by se dal udělat průzkumný workshop, jak jednotlivé prezentace ovlivňují převažující dojem, který fotka vyvolává.

* Někteří performeři prezentovali fotky na kterých byli oni sami a tudíž nebyli autory fotografie, ale pouze té situace… otevírá se tu celá problematika autorství a pokory k autorovi a úcta k dílu. Nadřazenost a podřazenost profesí v různých oblastech umění.

* Jeden účastník nedonesl nic.

Následoval krátký úvod o DJ. Protože jsem již měla malou zkušenost s DJ na workshopu v Bechyni, věděla jsem zhruba, co mě čeká. Velmi mě překvapila vysoká úroveň jednotlivých výstupů. Ostych jsem měla veliký, ale nebyla to taková panika, jako úplně poprvé. Myslím, že co se týče vystupování před lidmi udělala jsem velký pokrok od roku 2005, kdy byly moje pocity z DJ mnohem negativnější. Dobrovolně jsem přijala opatření a omezení, která údajně uzavírá proudění energie jako jsou: nedávat ruce do kapes, v bok nesedat atd.
Podle mého názoru, jde o jistou formu sebeodhalení, která by měla usnadnit sebepřijetí a všechny rekvizity a symbolické postoje mohou pouze posloužit oddálení toho, že nakonec musím mluvit sám za sebe a ne za roli, kterou mi situace nebo společnosti přisuzuje.
Fotografování – úkol omezený časem i prostorem. Takto koncipovanému úkolu jsem nikdy nebyla vystavena. Uvědomila jsem si, že většinou rozhodnutí fotografovat vychází ze mě a z mé vlastní potřeby, proto jsem s ní v jistém souladu a nemusím se překonávat.
Na rozdíl od plnění daného úkolu. V této situaci jsem se necítila zrovna příjemně. Uvědomovala jsem si všechny negativní pocity, které mohou být s procesem fotografování spojeny: ostych, nedůvěra v techniku, kterou neovládám dokonale, únik do jiné reality a nebytí v aktuálním tady a teď, čistě proto, že jsem to už chtěla mít za sebou. Korunu tomu dodal zřejmě „profesionální“ fotograf, který fotil nějaké modelky, přímo v parku, kde jsme se vlastně nakonec všichni, nebo alespoň většina z nás setkali.
Ten fotograf s obrovským objektivem tu byl jako archetyp nějakého povolání, k němuž nejsem určena. Podotýkám, že to byl pouze momentální pocit, protože ve skutečnosti můžeme všichni být tím, čím chceme. V té chvíli v tom parku však byl fotograf, kvůli kterému se převlékaly modelky na ulici, jemuž vyhovovaly ve všech jeho přáních, protože on byl tím zprostředkovatelem, mágem, který pro ně ovládá skutečnost.



Další DJ na konec dílny bylo již únavné, což reflektovali mnozí. Není to vina samotné techniky, ale toho, že jsme byli během dne vystaveni mnoha situacím, které byly nové, v důsledku čehož jsme se

vlastně všichni těšili, až to budeme mít za sebou. Účastníci často opakovali vytvořená schémata, která jim již pomohla projít si prvními výstupy DJ.

Podle mě se jedná o jeden z únikových mechanizmů, který možná nikdy nebude úplně odbourán u všech introvertů. Vnitřně vyrovnaný jedinec s patřičnou dávkou excentrika by si měl DJ užít, jako možnost exprese své momentální energie. S lítostí mohu konstatovat, že nikdo z naší skupinky toho nebyl v plném rozsahu schopen. V každém případě až budu doma tančit při malbě, nebo zpívat ve sprše, vzpomenu si na zkušenosti s DJ.



23. 9. Hlasová dílna s Ivanou Vostárkovou

Technika práce s hlasem Ivany Vostárkové mě překvapila svou přesností, jednoduchostí a jasným zacílením. Téma vnitřního a vnějšího světa, o kterém mluvila na začátku, bylo tématem mé diplomové práce a dlouholetým leitmotivem mé umělecké práce. Čerpání z vnitřních světů je pro mě dobře prošlapanou cestou ke tvorbě. Umím tedy jít dovnitř. Ovšem s hlasem se musí jít ven a to jak fyzicky, tak psychicky.

Tvorba pro mě byla vždy intimní zkušeností, kterou jsem veřejnosti představovala v nějakých jasně ohraničených a vymyšlených souvislostech, které jsem měla poměrně hodně pod kontrolou. S hlasem je to jiné, je tady a teď. Prozrazuje. Vysílá vlny zvuků do okolí a nelze vzít zpátky. To pro mě není jednoduché.

Lektorka Ivana Vostárková používala velmi jednoduché etudy, při kterých velmi přímo s hlasem prozrazovali prožité. A samozřejmě prozrazovali náš vlastní poměr sama k sobě.

Etuda „Padání“ – vzpomněla jsem si, že při všech vypjatých situacích křičím. I v úleku, neartikulovaně, je to pro mě součástí prožitku, ale nikdy bych to veřejně nepřiznala. Proto se ve skutečnosti stydím – dávám si ruce před obličej, aby nikdo nevěděl, že jsem to já.

Dílna mě velmi oslovila svou demokratičností, rovným přístupem ke všem účastníkům. Nejdůležitějším ponaučením pro mě bylo, že vědomé bytí v přítomnosti je klíčem k hladkému průběhu celé situace.



24.9.

Diskuse na téma fotografie se stávala postupně moderovanou, protože Eva potřebovala konkrétní výsledky. Ačkoli to pravděpodobně není dostatečně zaznamenáno, všichni účastnicí hodnotili hlasovou dílnu Ivy Vostárkové velmi pozitivně. Nikdo nepochyboval o tom, že je přínosná a to pro každého nejen pro hudebníky a performery, ale i pro učitele, kteří také pracují s hlasem.
Prezentace vzniklých fotografií byla skutečně překvapivá, protože mnoho účastníků vytvořilo i v omezeném čase a prostoru velmi kvalitní fotografie.
Poslední část dílny představovalo praktické vyzkoušení Feldenkreitzovy metody. Zpočátku jsem byla přesvědčená, že jde o nějakou formu cvičení, které povede Petra Oswaldová. Po absolvování první hodiny si nejsem jistá tím, jestli se tato fyzická aktivita dá ještě počítat do kategorie cvičení. Vede mě k tomu také velmi zajímavá diskuze na závěr, kde účastníci porovnávali Fedenkreitzovu metodu s jógou. Bylo velmi poučné pozorovat, jak se debata vyvíjí a jak je velmi těžké najít logické vysvětlení účinků procesu, kterému jsme byli právě vystavěni. O účincích ale nelze pochybovat, protože všichni pociťovali na svém těle změny.
Na závěr ležení – po první hodině FM jsem se cítila naprosto narovnaná a trochu jako v jiné dimenzi, nebo se změněným vnímáním. Je to jeden společný jmenovatel obou dílen, kterým je to, že jsem se přestala (byť jen na chvíli) hrbit. (podobně jako po poslední masáži vedené paní Vostárkovou). Logicky z toho vyplývá, že se v běžném stereotypním postoji hrbím.
Je otázka, jak pracovat s nervovým přenastavením organismu, protože mnoho nastavení nám opravdu usnadňuje život, protože během života z nějakých příčin vznikla. Je otázky jak pojmout stereotypy – zde nazývané vzorce – jako zlo které chceme potřít, nebo jako výsledek našich životních osudů nebo problém, který chceme překonat.
Jedním z dalších poznatků, které tato dílna přinesla, je, že výběr vhodných slov je mnohdy klíčem ke správnému pochopení sdělení. Jazyk je velmi pružný nástroj a dost často se setkáváme s jeho naprosto nesprávným použitím. Není přesný, respektive lidé jej neumějí precizně používat. Často je sdělení zaobaleno ve zcela jiných slovech.

Konkrétně tento týden – workshopové postřehy:
„Zajímavé“ – slovo, které má zastírací charakter. Lidé ho používají, pokud nechtějí vyjádřit svůj (často negativní) názor.
„funkční rovnováha“ u Feldenkreitze nahrazuje „správný“ nebo fyziologický postoj. Je to velmi povzbudivá skutečnost, že sice existuje správný fyziologický postoj, ale Feldenkreitz hledal jeho funkční variantu – individuální a pro každého jedince jinou.