Sýr už neříkej
Fotoaparát se může stát průvodcem pro matky na mateřské, kterým připadají pózy ve fotografických atelierech příliš strojené. A tak spolu s dětmi projdou kurzem, kde se je naučí fotit samy.
Vystudovala fotografii na VŠUP u Ivana Pinkavy, teď píše disertaci na DAMU u Ivana Vyskočila, učí se od dětí i od svých kurzistek, pořád roste. Inspirativní žena. Možná proto ani vás ani vaše děti nepostaví k umělému či uměleckému pozadí v ateliéru a nebude vás nutit k úsměvu. Přesto se Eva Melo živí jako svého druhu „rodinná“ fotografka.
Fotí spíš každodenní zázraky ve své vlastní rodině: „Přijde mi stejně nejlepší, když si matka fotí své dítě sama a každý rok na konci mu udělá knihu s těmi nejdůležitějšími momenty, které spolu zažily. Moje tři děti se k těmto knihám stále vrací. Psycholog Radvan Bahbouh tvrdí, že štěstí se dá natrénovat. Trénujeme ho právě tak, že se vracíme k důležitým momentům a vidíme, co všechno nám to dává – třeba tím, že si s dětmi prohlížíme fotoknihy a uvědomujeme si, co je to za poklad, co spolu zažíváme,“ říká.
Foťák jako lék
A protože tenhle přístup vyhovuje víc lidem, kteří netouží po retušovaných ateliérových pózách, začala před lety pořádat kurzy pro matky na mateřské, v nichž je učí fotit. Jejích šedesát absolventek má za sebou už i výstavy. Mnohem důležitější je, že fotoaparát umí technicky správně použít a navíc ho berou jako svého druhu terapeutický prostředek: když zoufalství nad nepořádkem doma, umíněným dítětem a nedojedeným obědem dosáhne vrcholu, je na čase začít se buď hystericky smát, nebo sáhnout po aparátu, situaci vyfotit a zbavit se tak stresu, který ji doprovází. „Zrcadlovku mám vždycky doma na stole a profi kompakt v tašce, kterou bereme ven. Foťák je můj průvodce pro v bytí v přítomnosti, “ vysvětluje fotografka a matka. Bytí v přítomnosti? Pro matky zásadní umění, které děti ovládají bezprostředně. Jde o to, jestli se od nich přiučíme, nebo jestli je to přeučíme.
Eviny kurzy nejsou žádnou holčičí žvanírnou: matky na ně sice berou svoje děti, ty ale hlídá profesionální chůva a ženy se tak odděleně učí techniku, zákony světla, kompozice, hloubku ostrosti, Eva jim promítá jako inspiraci práce uznávaných fotografů a zadává jim domácí úkoly – buď technické, v pozdějších lekcích už i s obsahem. „Postupně je navádím k tomu, aby si všímaly toho, co je zajímá. Aby si to přesně formulovaly. Ne pouze obecně jako třeba téma dítě. Ale jaké dítě? Třeba: mám ráda děti, když projevují otevřeně své emoce – smutek, radost, zlost. Baví mě jejich grimasy. Chtěla bych být jako oni. A tak dále. Může to jít ještě hlouběji.“ A tak se objeví společné téma, které fotí více žen a to si skupina vybere jako téma na výstavu. Už tu třeba bylo téma o tom, jak s dětmi najít hranice, téma Ticho, Místo, kde se cítím dobře nebo dokonce Odvrácená tvář mého muže.
„Zhruba v polovině kurzu pak proběhne lekce venku, kde si vyzkoušíme, jak umíme foťák ovládat narychlo v terénu. Vezmeme s sebou své děti a fotíme je, ale tak, aby fotky měly téma, všímáme si souvislostí mezi modely a také třeba to, jak rozhoduje jediný centimetr či světlo v tom, že se fotka nepovede,“ dodává fotografka.
Foťák je kámoš
Střih. Potemnělý ateliér, v něm deset matek, některé mají na klíně dítě, všechny drží v rukou foťáky. Od obyčejných kompaktů za pár stovek po profi vybavení, které může ovšem ledaskoho svojí komplikovaností odradit. „Nastavte si všechny preferenci clony,“ nabádá Eva. „A podívejte se, jaký vám to ukazuje čas – udržíte to z ruky?“ Několik žen má ve tváři pořád nechápavý výraz, jiné už cvakají kolečkem v nastavení foťáků, aby upravily citlivost. A fotí batolící se děti nebo svoje kolegyně na malé clonové číslo, za chvíli na větší, porovnávají rozdíl a září pochopením. Potom Eva roztáhne závěsy, ateliér zaplaví světlo – a clona, čas i ISO se zase musí změnit. A zase cvakání závěrek a porovnávání obrázků. Do toho si ženy radí navzájem, obstarávají děti, které už to nebavilo vedle s chůvou a přišly se podívat za matkami, Eva Melo je obchází, přecvakává nastavení, desetkrát dokola vysvětluje, znovu, trochu jinak, každé zvlášť.
Závěrečné promítání fotek z minulé hodiny kurzu se pak nese ve znamení uvolněného smíchu. „Tahle je moje,“ hlásí se jedna z matek k promítnuté fotce na zdi: „Nepochopila jsem zadání, jak vidíte, ale před chvílí mi to všechno došlo, tak už vím.“ Žádný smutek nebo omlouvání, že její fotka se nepovedla, spíš radost, že už pozná povedenou od nepovedené. Další fotka je jak od profíka. Další všechny rozesměje.
Maminka Petra, která má dvě děti a kurzem prošla minulý rok, mi pak říká: „Už se mi moc nechtělo těžkou zrcadlovku vytahovat, protože jsem většinou byla ověšená dětmi, věcmi, tlačila jsem kočárek, a bylo potřeba vytáhnout spíš vlhčený ubrousek nebo něco k jídlu, než foťák. Díky kurzu už zase vnímá foťák jako kámoše, vyjadřovací prostředek a trochu i jako lék“.
Temné protiproudy
Samozřejmě, že i na matku, která se díky Eviným kurzům zamiluje do focení, přijdou momenty, kdy ani foťák nepomůže. „Když jsem unavená a temná, nemám chuť na nic. Je to u mě ale už trochu i věc vůle, umím s tím pracovat – s temnými protiproudy tvořivosti,“ vysvětluje fotografka. A vzpomíná na situace, kdy jí foťák pomáhá: „Šla jsem s dětmi na zahradu. Nejmladší dvouletý pojídal písek, nejstarší šestiletá na mě pořád mluvila a v tu chvíli za námi přišla prostřední dcera v běloučkých legínách a s pusou namalovanou mojí rtěnkou. Čiré zoufalství. Přesně ten moment, kdy je dobré sáhnout pro foťák,“ směje se fotografka.
Zatímco některé vystavené fotky Eviných kurzistek zachycují rozdováděné děti, jiné jsou klidné, spíš meditační. Dítě, které upřeně sleduje list na vodě, soustředěný klučina, který prstíkem rozmazává vylitý čaj, bojovník, který sklonil dřevěný mečík a hloubá. Matkám i návštěvníkům výstav pomáhají takové fotky uvědomit si, že chvíle s dětmi neznamenají jen věčné zlobení a na ně reagující „výchovu“, ale že se toho můžeme hodně naučit i my od nich. Bezprostřednost, zaujetí, nadšení. Nebo přehodnocení přístupu k nepořádku. „Při pohledu na binec u dětí na zemi v pokoji do zblbnutí opakuju Ukliďte si to, ukliďte si to. Přitom děti třeba zrovna vymyslely nějakou parádní hru. Takže je lepší na pořádku moc netrvat. A ten nepořádek třeba vyfotit,“ dodává Eva Melo.