Ráno v 7 hodin se jdu podívat na náměstí před vstupem do mediny, není tam ani noha, 1 pán mi radí kde je nejbližší bankomat. Cestou zpátky ho pak potkávám, zrovna si rozkládá svůj malý obchůdek. Prodává různé cetky, řetízky, bavíme se a on je samozřejmě nabízí. Je mi sympatický, tak říkám, že přijdu i s holkama a že si něco u něj koupíme. Dávám 1 řetízek zdarma s tím, abych na něj nezapomněl. Bohužel když se kolem 10 hodiny vracíme všichni už na místě není. Tak snad měl alespoň dobrý den. Ráno zjišťuji, že cesta přes hory se podepsala na držácích na kola, jsou ohnuté a odírají ráfky kol. Také zjišťuji, že napojení na záchod (moč, máme separační WC) vytéká mimo hadici. Takže mám co dělat.

Muhammad nás zavede za svou sestrou, průvodkyní, domlouváme 300 dirhamů za dvouhodinovou prohlídku. Já jdu jen chvíli musím se vrátit k autu a pracovat, dnes mám home office. Když to řeknu Muhammadovi, hned znervózní, že nebudu celou cestu na prohlídce města. Brzy pochopím proč. Požádám ho o radu, kde koupit něco čím bych obalil háky na kola, aby nedřely o ráfky. Adresu mi neporadí, jen pořád opakuje že to pro mne vše zařídí.  Domlouváme si tedy sraz za hodinu a já jdu na část prohlídky. Jedna ze zastávek je v koželužně ve Fezu (klasika pro všechny turisty). Hodně to tam smrdí, u vchodu dostanete lístky máty, abyste si je drželi pod nosem. Mě to tolik nevadí, ale děti jsou z toho úplně hotové. Říkám si, že alespoň vidí, jak může být těžké vydělávat peníze (myslím ty dělníky v koželužně). Ale budou i další, možná i trochu drsnější příklady. V koželužně se ukazuje že prohlídka ta města bude spíše prohlídka obchodů s očekáváním, že něco koupíme. Je třeba se obrnit, na začátku je to pro Evropana těžké, tak už ale tolik ne. Jitka je v tom mnohem lepší než já. V koželužně chtějí za kožený sedací vak 700 dirhamů… Večer se pak Jitka ptá prodejce na ulici, který má naprosto stejný kolik stojí. Odpověď je 200 dirhamů, a to je ještě cena před smlouváním. Takže tyto nákupy během prohlídek jsou čistě past na turisty, na ulici o pár metrů dále je všechno za třetinu.

Přichází Muhammed, přináší mi 5m textilního pásu a chce za to 200 dirhamů. Pás je přesně to co potřebuji, cena se mi ale nezdá (500 korun). Říká mu to, ale pospíchám k autu na online schůzku, takže mu to dávám a tím jsem se u něj stál totálně odvařený jelitem.

Odpoledne, když končím schůzky na počítači, přichází k autu Jitka s dětmi. Říká mě o těch návštěvách obchodů, ale pro ní, jako připravenou, to bylo OK, neměla s tím problém, dokázala vždy říci ne, když s něčím nesouhlasila.

Muhammed postává venku a řekne si o 600 dirhamů za prohlídku města pro sestru a 200 dirhamů pro sebe, že také chodil s námi. To už je ale moc i na mě Jitka mu chce dát jen 300 dirhamů, jak bylo domluveno, já mu nakonec dávám 400 (jsem smlouva ací jelito) naštvaně bere peníze a odchází.

Celé odpoledne až do večera opravují záchod (na ulici před vstupem do mediny) a pak také držáky na kola. Trubka na moč je ucpaná toaletním papírem wtf..? To se děti neumí trefit? Odstraňují ucpávku a pak ještě opravuji odtok..uf to jsem měl udělat před odjezdem, ne teď tady na ulici.

Tak opravuji háky na kola. Musím je všechny odmontovat, což znamená sundat všechny kola. Okamžitě se kolem víří místní děti, chtějí se projet. Nejsou nijak zlí, jem strašně divocí. Takže se Rźka a Emča střídají a hlídají kola, občas jsem zaběhne i hlídač z parkoviště a na děti něco křičí. Já postupně narovnáváme držáky čárky obalují je páskou, aby nedřeli o ráfky kol a po 3 hodinách práce jsou kola na svém místě. Upravuji i upevnění kol tak, aby lépe snášely otřesy v terénu. Je to dobrá testovací jízda ale ty držáky musím ještě vytunit. Večer jsem celkem grogy, ale opálený, přesto se ještě jednou vydáváme s Jitkou do města. Tentokrát ale ne do mediny, ale na trhy na druhé straně. Obcházíme přitom královský palác, najdeme tak 7km, o půlnoci jsme zpět a jdeme spát.