Ráno se loučíme a přejíždíme spojovací cestou na druhou stranu pohoří Dodes. V mapách je ještě tato cesta značená jako offroad polňačka, ale v reálu je už zde nová silnice. Sice ne nijak úžasná, ale zpevněná. Po krajích je ještě vidět zbytky staré cesty, trochu je mi to líto, teď už tady projede každý. Ono je to vidět v celém Maroku, staví se nové cesty a tam, kde dříve projel jen offroad se teď dostane každý. No vlastně i u těch starých cest to nebylo o offroadech. Místní jezdí v tom co mají, 4kolek jsem tu viděl jen minimum (a všechny na Sahaře), jinak velké množství starých Varií a nových Dacia aut. Země Dacia zaslíbená.

Cesta je liduprázdná, ale když sjíždíme do jednoho údolí, vidíme najednou nějakou starší paní, jak rychle (opravdu rychle) běží ze svahu k nám, mává rukama a něco volá. Vypadá to, že se něco stalo a tak hned zastavujeme. Za starší paní dobíhá, neméně čile, ještě jedna o generaci mladší. Nedokážeme se s nimi dorozumět, mluví jen arabsky (nebo berbersky), ale rychle pochopíme, že se asi nic nestalo, jen po nás něco chtějí. Cokoliv. Ukazují na vše co vidí a naznačují nám, že jim to máme dát. Dáváme jim nějaké jídlo, pomeranče a já jim věnuji svůj modrý saharský plášť. Měl jsem ho na velbloudovi, ale vím, že doma by mi ležel ve skříni a byl k ničemu. Plášť si berou a ukazují i na šátky-turbany, které mám na palubní desce. Ty jim ale dát nechci, tak ukončujeme konverzaci nekonverzaci a odjíždíme. Po cestě, asi za 10km vidíme další paní, která na nás, opět velmi intenzivně, mává od silnice, ale už nezastavujeme. Ve zpětném zrcátku vidím, že si zase v klidu sedá na kámen u silnice a čeká. Je otázkou na co, protože za celých 30km jsme potkali jen jedno jiné auto, velký provoz tady není.

Dojíždíme spojovačkou k hlavní silnici na druhé straně hor. Ještě před ní děláme zastávku a vaříme oběd. Vidím pod námi několik polních cest a stádo koz, říkám si, že je to ideální příležitost udělat výlet na kolech. Sjíždíme ze silnice a po kamenitém offroadu zastavujeme pod svahem, kde není vidět ze silnice. Načrtnu si cestu na kolech mimo silnice a vyrážíme.

https://mapy.cz/s/kasosucece

Projíždíme vesničkami, kde nevedou žádné zpevněné cesty, působíme tam jako zjevení. Všichni na nás koukají, šest lidí na kole. Sem asi moc turistů, navíc cyklistů, nezavítá. Ale jsou moc milí, mávají nám. Děti také koukají, mám zásobu propisek a bločků, takže vím, že u dětí je to v klidu.

Jedeme celé odpoledne, spotřebujeme všechny zásoby a pak v jedné vesničce vidíme malý obchůdek. Jitka potřebuje trochu cukru (ano trasa je docela náročná), vidím tam kolu, tak ji jdu koupit. Nerozumíme si, tak ukazuji. Kolem se zatím seskupí několik místních, ukazují na nás a povídají si. Ptám se francouzsky, jestli má i njaký chleba, v obchodě ho nevidím, ale nerozumí mi. Naštěstí jeden z místních umí trochu francouzsky, tak překládá a když slyší o chlebu, říká, abych počkal. Nakonec přináší chlebové placky jak on, tak prodavač. Prodavač mi k tomu přináší i láhev od Sprite naplněnou mlékem, asi kozím, protože krávy jsem tady nikde neviděl. Ptám se, kolik mám platit, ale nic nechce a mává rukama. Nic nechce ani za chleba, mléko, ale ani za tu kolu. To mi přijde už hodně ujeté, tak mu vnutím alespoň částku, která je vytištěná na obalu koly (8 DH). Rozdáváme dětem tužky a bločky a odjíždíme. Opět zážitek o kterém musím přemýšlet.

Asi o 5km dále, už se stáčíme z polní cesty k silnici, další defekt. Emilka má úplně svlečenou pneumatiku z kola. Vytahuji novou duši, vyměňuji a snažím se napumpovat. Ale ouha, pumpička vypověděla poslušnost a nefunguje. Snažím se ji zprovoznit, ale bezúspěšně. Takže tlačíme kola k silnici a když někoho potkám, ptám se ho na pumpičku, jenže moc lidí venku není a když jsou, neporadí.

Na silnici zastavuji nějaké kluky, také neví, kde sehnat pumpičku nebo někoho, kdo by mi ji půjčil. Je otázkou jestli mi rozumějí, protože tady moc francouzština nefunguje, takže ukazuji na pumpičku a v různých jazycích říkám, že je kaput. O kus dál ale už mám štěstí, zastavuje mi pán na skůtru, ten francouzsky umí, tak rychle pochopí co potřebujeme a odjíždí s tí s tím, že se za 5 min vrátí i s pumpičkou. A opravdu, za chvíli je zpátky, pumpujeme a vyrážíme. Teď už jedeme po silnici, protože za chvíli bude tma, tak pospícháme. Ale co se nestane, vidím že Emilčina duše je zase prázdná. Už byla lepená a záplata asi nedrží. Takže podruhé vyměňuji duši a přemýšlím, jak vyřeším stejný problém s pumpičkou. Máme ale štěstí, kolem jede starší (místní) pán na kole, hned pochopí o co jde a na kole má vzadu připevněnou pumpičku! Pomáhá mi s výměnou duše, napumpuje, poděkujeme a vyrážíme. Hodně to ženu, protože bude za chvíli tma. K autu dojíždíme už skoro za tmy. Nakládám rychle kola (už za úplné tmy), navečeříme se a jdeme spát.  Před spaním pořád přemýšlím o tom, jak nám mnohem chudší člověk nabízel zdarma jídlo jen proto, že měl radost z toho, že jsme zavítali do míst kde žije.