Příští týden jedu do Prahy na DAMU – Katedru Autorské tvorby a pedagogiky, kterou založil Ivan Vyskočil. Je to psycholog, režisér a herec, který ve své tvorbě propojil vše. Už za svých studií na VŠUP a FAMU jsem vnímala, že výkon a velká snaha jdou proti tvořivosti a radosti z tvorby vůbec. A tak jsem začala docházet na dialogické jednání a hodiny věnované hlasu (Ivany Vostárkové) anebo Feldenkreisově metodě.

Po té, co mi Ivan Vyskočil dělal oponenta, rozhodla jsem se pokračovat v doktorském studiu na DAMU, které jsem absolvovala. Udělala jsem výzkum na FAVU a mezi fotografy a teď bych to celé měla sepsat. A o čem? Nechci tu rozepisovat teze a hmotu, z které budu muset vytvořit 100 stran. Tak jen stručně. Píšu o tom, co všechno může rozvíjet fotografy v tom, aby byli v kondici. Aby byli připraveni. Aby byli uvolnění a přitom soustředění. Všichni kdo fotíme víme, že se nám těžko fotí, když na nás mluví naše děti, když tedy nefotíme přímo je. Že se nám špatně fotí, máme-li špatnou náladu a musíme myslet na to, jak jsme se s někým pohádali…

A tak postupně nacházím různé perly a střípky a mimo jiné tento rozhovor s českým fotografem – pedagogem FAMU – katedry fotografie – Viktorem Kolářem o tom, jak fotí on:

Jak jste se vyrovnával s problémem začínajícího fotografa, který fotí lidi – jak jste řešil otázku, že před nimi musíte vytáhnout foťák a působit přirozeně, aby vaše focení vydrželi?

To je správná otázka. To je úplně základní problém citlivých lidí, že když mají fotit druhé, tak selžou. Proto tak málo lidí zůstává fotce věrných, protože překonat to napětí, být přirozený, cítit se při tom focení druhých dobře, to umí málokdo – a často zase ti, co to umějí, nejsou dobří fotografové. Citlivost je nezbytná, ale člověk nesmí být přecitlivělý. Mně to trvalo strašně dlouho, než jsem se tohle naučil. Důležité přitom bylo, že jsem ty fotky dělal a dodnes dělám hlavně pro sebe, a tak si u toho můžu i chybovat. Spíš mě frustruje, když sám před sebou selžu. Později během dospívání bylo běžné, že jsem propásl ty pravé momenty, že jsem se bál, a přitom jsem chtěl být jako Bresson – protože tenkrát vydala Anna Fárová monografii o Bressonovi a všichni jím byli posedlí, Bressonem a Magnem. Psalo se, že Bresson to dělá takhle rychle, s tou Leikou, a já ji měl taky, i když na té mé fungovaly asi jen dva časy, jedna setinka a jedna šedesátinka, a když jsem použil jiný čas, tak ten negativ nebyl dobrý. Nicméně jsem se učil fotografovat tak, že jsem si nejdříve nastavil ostrost a dal kameru k oku – a pak jsem teprve fotil. Spíš to tedy bylo takové vyčkávání, lovecké postupy, touha zmocnit se okamžiku. Pouliční fotka ani jinak vzniknout nemůže. To je alfa a omega věci: že když chceme cosi autentického a dokonce sami napomáháme tomu, abychom se zmocnili autentických momentů, a je to pro nás i výsada se jich zmocnit, tak si musíme vypracovat postup, jak toho dosáhnout. To není bezradnost, záludnost, nebo agrese, to je postup, jak tu zvěř, ty momenty získat. To je strašné napětí, organizovat všechny věci a přitom zůstat svůj. A ještě aby tam bylo cosi osobního, co se stále opakuje, musí to mít osobní rysy. Čili to je základní otázka, která odrazuje lidi od toho, aby živou fotografii, dokument dělali. Oni u toho nevydrží, protože za nějaký čas zjistí, že jsou příliš nervózní a přestávají mít při focení radost, nezvládají situaci, a tak toho nechají. Myslím, že i ten velký Bresson měl velké problémy, než se naučil ovládat tu Leiku tak, že mačkal v pravou chvíli spoušť, když se mu všechny linie sbíhaly a když se mu odehrál ten rozhodující okamžik.

Měl jsem konkrétně na mysli ten případ, kdy jsou fotografie prokazatelně dělané tak, že je vidět, jak autor snímku přistupoval k lidem z velké blízkosti – tu chvíli, kdy je důležité lidi nevyplašit a vytáhnout foťák.

To je ještě přesnější otázka. To už je ta velice profesionální činnost. Tam někde se zapojuje i schopnost empatie, to znamená schopnost vcítit se do lidí, chytit se děje, být s tím dějem, očekávat a předvídat, co se ze situace vyvine. Fotograf se přitom musí přesně orientovat, kde se co odehrává. 

Existují celé řady snímků, například z romských komunit, kdy se fotograf s fotografovanými sžije, stane se jistou součástí jejich života, přičemž je navíc zřejmé, že právě třeba Romové se rádi fotografují a baví je to. Ale je taky celá řada snímků – a vaše k nim patří –, kdy je jasné, že lidi, které jsou fotografiích, autor vůbec nezná.

Fotograf nesmí lidi vyplašit, musí je ponechat ve stávajícím rozpoložení. Fotografování je velmi rušivý, agresivní akt. Proto s kamerou zacházím jakoby mimochodem. Proto mám všechno zaostřeno předem, a pak už foťák jenom zvednu a zmáčknu. Už přesně vím, jak to vyjde, jak to mám nakomponované, jestli jsem dost daleko nebo blízko. Ti lidé si toho všimnou až poté. To je důležité, všechno zorganizovat předtím – než kameru vytáhnu, musím vědět, co chci. Ne hledat v hledáčku a zaostřovat. Ten motiv už je, ten jenom zraje do té konečné podoby, pak jenom zvednu kameru a zmáčknu to. Abych tu situaci zklidnil, udělám ještě jeden snímek, lidi si řeknou, on nás fotí, máme se postavit tak nebo tak, ale já už to mám dávno nafocené. Zvlášť těžké je fotografovat v situaci, kde nejsme hlavními aktéry a kam nepatříme, a proto si nás všichni všimnou. Musíme respektovat právo prvního, třeba jako v čekárně autobusu, tam je nepsané pořadí, komu patří první místo, kteří lidé jsou tam důležití, kteří by mohli jak ty sojky křičet „Pozor nepřítel“, a tu atmosféru zrušit, zlikvidovat. A to my jako fotografové víme, rozeznáváme, a když tam takový člověk je, tak nefotíme. Tam musí být území plné lidí, kteří spolupracují. 

Obzvlášť v restauraci musí být těžké vytáhnout foťák.

V restauraci to skoro není možné. Lidé v restauraci, zvlášť ti povzbuzení alkoholem, nemají k agresivitě daleko. Tam taky existuje hierarchie těch silných lidí, kteří rozhodují o tom, kdo bude mluvit, a taky má hlavní argumenty, nebo kdo bude nebo nebude fotit a kdo mu to dovolí a kdo zakáže. Vypadá to na velmi přátelské prostředí, protože to tam hučí, všichni si povídají, popíjejí, jsou kamarádští, ale v okamžiku, kdy tam vstoupím jako cizí element s kamerou, všichni najednou potřebují dát najevo, že to nebudu já, ale oni, kdo tady má dominovat. Okamžitě rozeznám, kdo z nich vstane, přijde ke mně a řekne: „Chceš do huby?“ a „Vypadni s tím foťákem!“ nebo „Kdo ti tu dovolil fotit?“ To je podstatné: rozeznat atmosféru, zda je přátelská, zda mě lidi nevytlačí ven jako nežádoucí element, který chce porušit hierarchii – hierarchii prostoru, osob; někdy stačí chtít nafotit skupinu, kde jsou samí hoši a jedna dívka a přítomnost té dívky způsobí, že ti hoši půjdou a třeba ten foťák rozbijí….