Ráno vyrážíme na trek do hor. Chci vyjít co nejdříve, jenže realita, jako vždy je taková, že vyrážíme kolem 11h. Takže jakékoli sny o domoškole rychle mizí, s takovým to materiálem bych se fakt zbláznil. Stoupáme kamenitým údolím, skáčeme z kamene na kamen, cílem je vrchol ve 2km nad mořem.

Značené nic není, jen občas vyskládaní mužici, ale to nevadí směr je jasný, stále vzhůru. Nahoře hodně fouká, naštěstí je tu vyskládaná stěna z kamenů, za kterou se dá schovat a posvačit.

Cestou scházíme jinou cestou a procházíme přes malou vesničku v horách. Ona to tak není ani vesnice, jako pár kamenných přístřešků, kde bydlí jedna rodina. Po kamenech skáče malý klučík, je moc roztomilý a volá na nás cadeau, cadeau (dárek, dárek). Je mi líto, že nic nemáme, nevzali jsme ani tužky, ani nemáme žádnou sladkost, všechno jsme před půl hodinou snědli. Maminka od klučíka se na nás usmívá, jen pán nás vůbec nevnímá, tak pokračujeme dále.

Zaháním myšlenky na to, něco jim sem z auta přinést, ale to by znamenalo minimálně další 2h a je otázka, co by vlastně potřebovali.

Trasa nebyla ani tak moc dlouhá, ale byla kamenitá.

Večer trávíme opět na čaji s Hanušem a jeho rodinou, tentokrát u nás v autě. Opět velmi příjemný večer, je skvělé potkávat takové lidi.