Tuhle specialitku jsem se naučila před 20 lety na FAMU. A je ještě více aktuální v téhle době cvakačů a instagramistů. Vtipné slovo. Prostě nic nevyfotit. Jen jednu fotku denně. To bylo tak. V té době existovala na FAMU odnož krajinářů, kterou vedl prof. Prokůpek. Ten si zval za výpomoc různé zajímavé pedagogy z jiných škol. Proto, aby obohatil krajinářský přístup. Prof. Šejn, který v té době učil na AVU nás vzal tuším na Plešné jezírko.  Nádherné lesy, mlhy, kameny, mechy, lišejníky, světla a my nesměli nic vyfotit. Několik dnů. Pochopila jsem proč a dlouho mi pak trvalo znovu se navrátit do konceptu toho, že přítomnost musím uchopit skrze fotoaparát. Prostě jen vnímat. Prožívat a nadechovat tu krásu, nechat ji prostupovat tělem a zase vydechovat. To je celé…No a o to více si pak člověk užije to, že jednu může.  Učí to pozornosti a k umění rozhodovat se, že tento okamžik je zrovna mimořádný a nutný zaznamenat.

A jelikož kurz rozšiřuji i o psaní a to proto, aby se myšlenky převedly do slov, aby se pomocí slov obraz lépe „zaostřil“ a zkonkretizoval. Přiměla jsem všechny k tomu, aby obraz, který vyfotily převedly do 3 vět. Důležité bylo, aby byly co nejpřesnější. I když některým začaly vznikat povídky a texty nadruhou…Tady se dotýkáme téma sdělitelnosti – i když tu my na kurzu neřešíme. Fotky jsou zatím jen pro nás…