Vyjíždíme o pár dní později, než jsem plánoval. Na poslední chvíli jsem řešil novou baterii, solární panely (kvůli provozu ledničky) a také přechod mezi kabinou a nástavbou.

Pondělí 7.8.

Nakonec tedy vyrážíme až v pondělí pozdě odpoledne. Těsně před odjezdem ještě nakládám akordeon, keyboard a klarinet (klavír se už nevejde 🙂 děti souhlasí, že budou na cestě cvičit, to jsem fakt zvědavý. Jen co vyjedu ve Slatině na dálnici D1, stojím v zácpě. Oprava D1 kolem Brna je i důvodem, proč nemám objednané bezpečnostní šrouby pro uchycení nosičů kol k air-line lištám /myšleno šrouby, co potřebují speciální klíč na uvolnění – takové malé zabezpečení pro zlodějům). Objednané šrouby jsem si měl vyzvednou v Modřicích na Vídeňské, 2x jsem se tam vypravil a 2x se vrátil, protože ty děsné zácpy, co tam jsou mi za to nestály. Takže uchyceno normálními torxy. Po cestě ale řeším jinou věc, obal na kola za jízdy. Nějak jsem očekával, že stačí je navléci na kola, stáhnout šňůrky a jedeme. No, proud vzduchu se do nich trochu opírá, takže poté, co jednu plachtu vítr roztrhá, kupuji na benzince gumicuky a trochu to stahuji. Plachty mám 4 (z Lidlu za pár Kč) a navíc se pod jednu vlezou 2 kola, takže mi ztráta jedné tolik nevadí.

Původně jsem se chtěl na den zastavit u jezu, na soutoku Berounky a Vltavy, Eva to tam měla ráda (a my taky), ale kvůli času (ještě nejsem v leisure módu) dojíždím až k Berounu. V místním OBI sháním těsnění do víčka PB bomby, protože plynové hadice, které jsem koupil nemají klasické těsnění, ale potřebují právě tyto speciální víčkové, všiml jsem si toho až těsně před odjezdem. Nemají, tak kupiji alespoň sadu 8 gumicuků na stažení plachet kol a pak jdeme na večeři do blízké restaurace. Není úplně levná, ale mají i vegetariánské jídla (kvůli Rózce), takže jasná volba. Mimochodem VEGE burger, který si dala byl opravdu perfektní, ptal jsem se, zda ho někde kupují nebo vyrábějí – to druhé, bohužel, musíme zůstat u toho co nám nabízí Albert v Líšni resp. mé výroby z červené řepy, čočky a strouhanky 🙂 Přejíždíme na nocleh do místního kempu.

Úterý 8.8.

Ráno dělám na snídani vafle, první pokus s na bazoši koupeným univerzálním toustovačem/vaflovačem/grilem. Docela úspěšné, trochu musím odladit, ale jde to. Nakonec z tohoto nástroje byl jeden z nevytíženějších pomocníků v kuchyni. Pak sundávám kola a jedeme na výlet po stezkách kolem řeky, zároveň to pojímám jako nákupní výlet pro věci, které potřebuji dořešit na/v karavanu. Prodejna karavanových doplňků – nákup talířů a misek, prodejna dílů na nástavby – nákup ok na airline lišty (potřebuji více ok pro uchycení plachet), obvolávám želežářství a sháním to „speciální“ těsnění k PB láhvi, nikde nemají, jen jeden malý obchod (naštěstí na cestě mezi karavan obchodem a obchodem s díly na nástavby) říká „mám tady leccos, přijeďte si vybrat“. Na místě s trochou hledání opravdu objevujeme požadovaná těsnění, tak nakupuji a vyrážíme zpět k autu. Kolem osmé večer vyrážíme směr Německo a Europa Park

Středa 9.8.

V noci zastavuji na nějakém odpočívadle, asi hodinu jízdy před Europa parkem. Ráno dojíždím na 8h, platím parkovné na jeden den a hurá do akce. Paní na pokladně mi ještě dává rady, jak ušetřit při příští návštěvě (na parkovném, na online lístcích atd.), docela sympatické. Vtipné také je, jak přepíná mezi jazyky – se mnou se baví německy, rodinka za mnou na ní mluví francouzsky a úplně bez problémů francouzsky odpovídá. Zkouším si to představit u nás…no nic 🙂

Jdeme na první vodní atrakci, jízdu která jde několikrát vodou. Nikdo neví, co od toho čekat, myslíme si, že to bude pohoda (na základě vnějšího pozorování), ale v tom člunu, či co to je, už to tak sranda není a když padáme do propasti, tak jsme vyděšení úplně všichni. Vylezeme ven a vidíme naši fotku, stojí to za to, proto ji kupuji.

Strach pak ale postupně mizí a na dalších atrakcích se bojíme méně a méně, takže žádné další fotky už tak zajímavé nejsou 🙂 Nakonec jedeme i BlueFire, Rozinka ve frontě trochu pláče, ale potom je šťastná, že to dala a užíváme si to!

Jsme v areálu až do cca 22h, pak jdeme k autu a přespáváme na místě.

Čtvrtek 10.8.

Ráno raději odjíždím trochu dříve, kolem 7h. Při vjezdu mi bylo řečeno, že bych měl odjet do půlnoci a hodně aut opravdu před půlnocí odjelo, ale nikdo nic nekontroloval, myslím že by nebyl problém, ani kdybychom zůstali až do 9h. Poté, co se děti probudí, zastavuji (už jsme ve Francii), dělám snídani, sundávám kola a jedeme na výlet. V okolí je dle mapy několik rybníků a jedno malé městečko,  plánuji krátkou okružní trasu a jedeme. Nakonec jsou z toho skoro 3h, ve městečku (Toul) je totiž typická francouzská katedrála, takže ji procházíme a jezdíme po městečku v úzkých uličkách, kupujeme zmrzlinu (takže jsou všichni v pohodě) a projíždíme okolí. Když jsem viděl zájem o katedrálu, pochopil jsem, že v Paříži to budu mít hodně zjednodušené, prostě památky ne. Franta se neustále ptá, jak daleko jsme od oceánu a jestli je ve Francii a konkrétně i v Toul tsunami. Odpoledne pokračujeme v jízdě, našel jsem si na netu několik míst, která mají přímá spojení do Paříže vlakem. Hned první vypadá dobře, je to přímo u nádraží v městečku Verneuil l’Étang, parkuji až na konci parkoviště a jdeme se zeptat, kolik stojí jízdenky do Paříže. Na nádraží je jen automat na jízdenky, ale naproti je sympatický bufet s židličkami, tak se usazujeme, objednáváme něco k jídlu a bavím se s majitelem, jak nejlépe do Paříže. Jízdenky stojí 5Eur pro dospělého a 2,5 Eur pro děti, kam spadá ještě i Rózka, zdá se mi to dost málo, ale je to opravdu tak. Odcházíme se zavíračkou ve 22h a jdeme spát s tím, že raní budíček je v 7:30, protože vlaky jezdí sice každou hodinu, ale my chceme jet tím v 8:37, abychom byli v Paříži 9:10.

Pátek 11.8.

Budíček je sice v 7:30 (opět dělám ke snídani vafle), ale stejně taktak stíháme vlak (a to jsme snad jen 100 metrů od nádraží). Za chvíli jsme v Paříži, kupuji celodenní lístky na metro a vyrážíme, prvním cílem je samozřejmě Eiffelovka La tour Eiffel. Mám pocit, že po shládnutí a nafocení jsou veškeré potřeby dětí, co se týče Paříže naplněny (ještě tedy chtějí vidět Eiffelovku osvětlenou v noci). Přesouváme se k Louvre, Rózka a Emča začínají rozebírat ilumináty, kdo všechno z youtuberů a tiktokerů mezi ilumináty patří, Franta se pořád ptá na poslední tsunami v Paříži a jestli byla vyšší než Eiffelovka. Franta musí mít profláklou fotku jak drží pyramidu, řešíme, zda se jít podívat dovnitř, ale zajímá je jen MonaLisa (a Frantu, jak je zabezpečená proti tsunami vlně). Jen kvůli MonaLisa se mi dovnitř nechce, zvláště když vím, že na její prohlídku má každý tak 10s. Zkouším je zlomit na impresionisty v Musée d’Orsay, ale neklapne to. Tak různě popojíždíme k Arc de Triomphe, Montmartre…ale myslím si, že pro děti to už všechno splývá.

Největší zážitek pro ně je Eiffelovka a pak metro a nakonec moje diskuze s nějakým alžířanem, aby nesahal na Rózku (tvrdí mi, že ho omylem kopla, když kolem probíhal a že jen chtěl, aby se mu omluvila).

Odpoledne už moc nevím co s nimi, tak jdeme na ruské kolo, je sice 40m vysoké, ale stejně 50 Eur za 2x otočení je tedy darda. Přejíždíme na La Défence, tam se jim zlepší nálada, když jim povoluji udělat si nákup v místním McDonalds…některé vci jsou prostě sázka na jistotu. Pak se přesouváme zpět do centra, čekáme na osvětlenou Eiffelovku, poslední vlak zpět jede v  21:47 (resp. jeden ještě o hodinu později a ten jede místo 30min něco přes hodinu). Bohužel je v 9h večer ještě dost světla, takže fotka s osvětlením nebude. Zpět k autu dojíždíme v půl 11 a jdeme spát.

Sobota 12.8.

Vstáváme až kolem 10h a teprve kolem 12h odjíždíme. Po 2h jízdy je už situace neúnosná, ze zadu se ozývají různé výkřik a občas někdo přijde s tím, že někdo někomu něco dělá. Plané vyhrožování, že je všechny upnu do sedaček nepomáhá, tak zastavuji, sundávám kola jdeme se projet. V okolí toho ale moc není, jsme na úplné placce, jen malé vesničky, spíše samostatné farmy (někdy vypadající opuštěně) a dlouhé rovné cesty. Navíc se z jedné strany zatahuje obloha. Jedeme sice po silnici, ale nic na ní nejezdí. Stejně, abych to obzvláštnil, odbočuji na polní cestu, která se zužuje a zužuje až se protahujeme vysokou travou a křovím. Jako správný borec se nikdy nevracím stejnou cestou, tak prorážím cestu, napaloučku mezi poli si dáváme svačinu, což zvedá náladu, cesta se také rozšiřuje.

Fanda se, jako každý den, ptá na možnost tsunami v těchto místech. Nicméně voda se blíží, bouřka nás sice jen lízne, ale všichni jsme mokří. Jako po tsunami. Než dojedeme k autu, jsme suší. Je už pozdě odpoledne, jedu ještě 2h, parkuji na Aire, dělám večeři, hrajeme stolní hry a usínáme.

Neděle 13.8.

Ráno, zase vafle, vaflovač nejlepší kup. Je vedro, tak hledám, kde se vykoupat, už jsme sice blízko u pobřeží, ale hledám něco se sladkou vodou. Nacházím koupací jezírko s pískem u městečka Teich. Zastavujeme, děti se jdou koupat, já se jedu projet na kole směrem k pobřeží. Jedu po kraji přítoku, krásná cesta pro horské kola a pěší. Vracím se a ještě jednou to objíždím s dětmi, vracíme se až za tmy.