Ráno vyjíždíme s místa, kde jsme nocovali a když vidím, jak je zašpiněné od bláta, skoro se stydím s ním vyjet na silnici.
Jedeme směr město Fez, po cestě vidíme obrovský trh ve vesnici Afi Defali. Jdeme se na něj podívat, při je rozložené na zemi, ovoce, zelenina, oblečení, kosmetika, kuřata… Slepici si vyberete, zabíjí ji před vámi, spaří, oškubou, vykuchají… Já to znám z dětství ale před dětmi je to v Česku pěkně ukryto. Začínám se trochu obávat, že výlet do Maroka bude znamenat příklon k vegetariánství i u dalších dětí, nejenom u Rózky.
Nakupujeme ovoce a zeleninu vajíčka a datle a jdeme k autu. U auta nás osloví dvě, asi šestnáctileté, holky a chtějí si povídat. Umí jen velmi málo francouzsky, ale na popovídání to stačí. Jedna z nich se jmenuje Sára a druhá Doha. Vyměňujeme si kontakty na whatsapp, chtějí si dopisovat. Sára my pak píše, že jestli budeme mít cestu zpátky přes jejich vesnici, že nás ráda pozve k nim do rodiny na jídlo, že všechno uvaří a připraví. Posílám jim každý den jednu zprávu, mají z toho radost, a já si trénuji psanou francouzštinu.
Po návštěvě trhu sjíždím o kus dál k řece, jedu korytem, v řece není moc vody, zastavuji a jdu pracovat. Děti vytahují učebnice a deku, se dají si ven a dělají úkoly do školy. Asi 2 hodiny je klid, ale potom se zjeví houf malých kluků, víří se a jsou všude kolem. O kus dál je totiž škola a právě skončilo vyučování. Kluci jsou strašně divocí, koukají kde co leží snaží si půjčit různé věci ale když jim řekneš vše zase vrátí. Pořád běhají kolem auta a mluví na holky a na Frantu. Fanda právě prožívá svůj první kulturní šok. Vůbec to nedává, že mu pořád sahají do penálu a diví se, že má tolik tužek a chtějí, ať jim nějakou dá. Toho to nevydrží a utíká do auta. Za to holky se nebojí a povídají si s nimi. Když mi skončila pracovní schůzka, tak také vylezu a povídám si s nimi. Umí pár slov francouzsky, ukazují mi, že mají ve škole francouzštinu ale to mluvení jim tedy moc nejde, takže spíše používáme ruce a nohy. Když vidí, kolik dětí vezmeme v karavanu, ptají se zda jsou všechny moje. Když jim řeknu že 3 z nich ano, začnou třít ukazováčky obou rukou o sebe a smějí se a já tak nějak pochopím, že to je pro ně znak pro sex. Rozdávám nějaké propisky, co jsem vzal pro tento účel sebou ale okamžitě se přižene houf dalších dětí a mám pocit že těch 100 propisek kdy potřebuji už 1 týden. Naštěstí pak přichází 1 z učitelů a trochu to tam organizuje. Pak dojde i školník, ten umí dobře francouzsky, tak si povídáme, omlouvá se za děti, ale já mu říkám, že mám to nevadí, že jsou prostě divocí, divočejší než jsou české děti, ale je pravda, že si nic nevezmou bez dovolení, nic neukradli, jen na všechno sahají a ptají se, jestli si to mohou vzít. Franta je pořád zalezlý v autě, i když mu kluci (kteří jsou stejně staří jako on) nabízí, aby si s nimi šel zahrát na školní hřiště fotbal. Víš začnu přicházet starší kluci, odhadem tak 14 15 16+, raději odjíždím.
Přijíždíme do Fez. Parkujeme na ulici kousek od vstupu do mediny, cena za 24 hodin je 50 dirhamů. Na místě nás odchytává Muhamed, nabízí nám večeři u něj (v medině), vím že musím domluvit cenu dopředu, ptám se na to a cena jídla je 70 dirhamů (170 korun) na osobu. Dává nám spoustu zajímavých informací, jíme na střeše domu s výhledem na město. Nosí nám tam i věci které jsme nechtěli, salát, polévky a další jídlo, už nikdo nemůžeme, ať jsme úplně plní. Na střeše jsou ještě 2 Francouzi, které přivedl jeho kamarád. Přiletěli z Marseille s Ryanair, za 50 € zpáteční let. Chvíli si s nimi povídám, létají takto často do Maroka nejen do Fez, ale i do ostatních měst. Po večeři si ještě domlouváme průvodce na prohlídku města na další den, bude to Muhammadova sestra.
Muhammad si pak řekne za večer o 800 dirhamů, večeře byla velká a velmi dobrá a navíc chci podpořit místní takže mu to dávám, což se ukáže jako velká chyba, protože tím jsem se u něj zapsal jako ten, který nehledí na korunu, což mi pak ukáže další den. Naštěstí je s námi Jitka, která má nastudováno z průvodců že kývnout na vše není dobrá strategie. Jdeme si ještě projít medinu spíme v autě. I když jsme v centru, tak vše po půlnoci utichá a je klid.